5. Příjezd na Kumbh Melu 

Cesta z letiště na Kumbh Melu která by normálně trvala hodinu, nám zabrala nekonečné tři hodiny. Ale jsme tady. Festival Džbánu, jak se Kumbh Mele také přezdívá, nás vítá po svém. Dorazili jsme krátce poté, co se tu přehnala velká bouřka. Místní noviny psaly, že si vyžádala 7 životů a poškodila na 700 stanů.  

  

Plány se bortí

Vystupuji z auta a během chvilky mám kolem sebe hlouček indických slečen. Nejdřív nechápu, co chtějí, ale mají zájem o společnou fotku. Fotím se s každou zvlášť, ale nemám teď čas to protahovat. Potřebuji co nejdříve najít známou, která mi pomáhala zařídit ubytování. Ráno mám nastoupit na kurz, tak ať jsem odpočatá. Vytahuji s ledvinky potvrzení o zaplacení kurzu a po nějaké době dohadování s místní ochrankou a jazykovou bariérou se k ní dostávám. Jaké překvapení mě však čeká. Dozvídám, se že má chatka je vyplavená a tak v ní nemohu být. Místo sdíleného zázemí s dvěma dalšími ženami, mám prý spát v obrovském stanu se dvěma tisíci lidmi.

Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Proto jsem zaplatila chatku, abych si v tomhle lidském mumraji dopřála alespoň trochu evropského pohodlí a hlavně soukromí v rámci možností. Už takhle to bude dost náročné. Zjevně mi to ale není dopřáno. Jsem v Indii sotva pár hodin a odkrývá jednu mou slabinu za druhou. Nutí mě čelit svých strachům a víc a víc vycházet ze své komfortní zóny. To jsem sice chtěla, ale tohle je dost velký trenažér. Kéž bych tak mohla zajet do nějakého hotelu. Tyhle choutky si musím nechat zajít. Nejsem ve městě, ale na největším stanovém táboře na světě, alespoň takhle se mi v tuhle chvíli jeví...  

Mám pocit, že málokde se může Evropanka cítit tak ztraceně jako já tady, na Kumbh Mele. V podmínkách které neznám. Bez střechy nad hlavou. Kdesi v Indii.  

Vzpomínám si na slova jedné známé, která žije v Indii už dlouho a radila mi:

Neposuzuj a nechej se dít věci, tak jak se mají stát. Potom bude film skvělý. 

Řešení tam, kde ho nečeká

Únava a pocit bezmoci. To vše hraje velkou roli. Nevím, co mám dělat a slzy mi začínají stékat po tváři. Honza reaguje a vytahuje kameru. Nechci, aby mě točil. Je těžké se v takové bezradné situaci, kdy se vše vyvíjí jinak, než jsem měla v plánu, ukázat tak zranitelná před objektivem. Navíc tak brzy. Možná jsem si ukrojila větší sousto a přecenila své možnosti.  Nevím, teď chci jen jedno pryč odsud. Vybíhám na hlavní cestu. Netuším, co budu dělat.  Vím jen, že to hromadné spaní ve stanu nedám.

Jen to nevzdat

Je tma. Kumbh Mela žije jako by bylo poledne. Všude postávají hloučky lidí. Jeden mladík silnější postavy si všímá mé bezradnosti. Přichází blíž a kupodivu spustí dobrou angličtinou, že se mu líbí, že vycházíme ze stanoviště Paramahamsy Nithyanandy. Je to prý jeho mistr. Říkáme, co se nám stalo a on nabízí řešení. Prý nám sežene ubytování a je ochoten nás tam zavést. Netušíme sice, jak daleko to je, co je to za chlapíka, ani jestli mu můžeme věřit, ale v téhle situaci si  moc vybírat nemůžeme. Jdeme za ním. 

Je spíš neuvěřitelné, že se v tak bezradné chvíli najednou objevil. V průšvihu, v jakém jsme. Už jsem si představovala, že si ustelu někde na holé zemi, jako to dělají někteří Indové. Leží na cestách, jen na tenkých pokrývkách. Jeden vedle druhého. 

Místo kam nás vede není nejblíž, pomáhá mi s kufrem, Honza točí. Vede nás do tábořiště, které se v následujících dnech stává naším útočištěm. Vše nakonec dobře dopadlo. Zdá se, že zkoušek je dost. Alespoň pro dnešek.

Zkoušky nekončí

První noc jsem hluboce usnula. Únava udělala své. Ráno zvyšující se teplota ve stanu oznamovala další nový den, bylo čas rychle vstát a nachystat se. Proběhla jsem naší koupelnou, která byla složená ze zrezivělého umyvadla, jakéhosi lavoru nahrazujícího sprchový kout a toalety umístěné přímo na trávě. Je ale splachovací. Díky za ty dary. :) Vypadá to, že teď už budu vděčná za všechny ty věci, které jsem doposud vnímala jako samozřejmost. 

Jsem ráda, že máme vůbec kde bydlet a už to nechci řešit. Má pozornost se teď soustředí na kurz. Zatím jediný pevný bod, kterého se můžu držet. Odchytáváme rikšu, abych se stačila rychle zapsat a nastoupit.  Je takové vedro, že o tom, že se tu večer přehnala bouřka, nasvědčují jen odkryté plachty některých stanů. Rozmáčená zem je dokonale suchá. Místy i rozpraskaná, jako by tu nepršelo týdny.


Transformační kurz začíná

Podobně jako včera večer, vcházím do stanu Paramahamsy Nithyanandy, kde mám v následujících 10ti dnech zažít nejrůznější meditační a jogínské techniky. Dnes je vstup jednodušší než večer. Navíc za dne je to úplně jiná podívaná. Vše je pompézní. Nádherná výzdoba a tolik jogínů oblečených do bílých rouch. Všichni mají přísné výrazy v obličeji. Je tu i hodně Američanů a Evropanů. Angličtina je tu hlavním jazykem. Potkávám se tu také s několika Čechy a Slováky. Je škoda, že tu Honza nesmí natáčet. Jsou místa, kde je zakázané i focení. Jsme proto domluveni, že během mé účastni na kurzu, se každý den budeme potkáme a zaznamenáme mé čerstvé dojmy. Mezitím bude poznávat Kumbh Melu sám a já se přidám, až budu mít tenhle transformační zážitek za sebou. :)

Dilema

Paramahamsa Nithyananda sedí v čele jednoho z velkých stanů, který je určen jen účastníkům kurzu. Sleduji ho. Právě probíhá jedna z iniciací. Vnímám tu velmi silnou energii. V tom přichází jedna z organizátorek a podává mi vstupní formulář. Stačí ho přečíst, podepsat a mohu se přidat k ostatním. Beru si několikastránkový sešit do ruky a když už mám připravenou tužku, že ho podepíši, nemohu to udělat. Nerozumím tomu, co se zase děje, ale něco mne zastavilo. Tak málo mě dělí od toho, abych prožila zážitek, na který se tak dlouho těším. a Teď tohle?

Mám dojem, že se Indie rozhodla rozpustit všechny mé záchytné body. Bere mi mé "jistoty" - a ukazuje, že žádné nejsou. Učí mne reagovat a plynout s tím, co je. Ne s tím, co jsem si naplánovala. 

Přede mnou je zásadní rozhodnutí. Určí jakým směrem se bude ubírat film.