4. Indické dobrodružství začíná
Indie, 5.květen 2016
První, co vnímám, když vystupuji z letištní haly v Dillí, je vzduch. Voní jinak a přitom povědomě. Tuším, že na následujících 21 dní jen tak nezapomenu. Snad v dobrém.
Když jsme odlétali, byla v Praze na květen nezvyklá zima. Zatímco tady teploty šplhají na více něž 40 stupňů. Na letišti si dávám svůj první vegetariánský hamburger. Pálí tak, že mám z očí jezírka. Ihned se přezouvám do pohodlných žabek, které budou pro následující dny mou hlavní obuví. Přestupujeme na vnitrostátní let do Indoru. Jsem trochu nervózní. Bojím se, aby vše proběhlo hladce. Na FB jsem zaznamenala konverzaci jedné cizinky, která se chystá na stejný kurz jako já a měla problém s e-vízem. Prý ji chtěli dokonce poslat zpět domů. Doufám, že nám snad nic takového nehrozí. Všude po něm sice chtějí vybalovat techniku, což trochu znepříjemňuje naše cestování, ale jinak jde vše bez problému.
Očekávání versus realita
Zvládli jsme to. Let do Indoru trval něco přes hodinu. Přistáváme. Z okénka vidím rozbořené domy a pod námi rozprostírající se rozsáhlé hnědé plochy bez zeleně. Není to hezký pohled. Mé nadšení se malinko vytrácí. O nic lepší není ani má první zkušenost s toaletou v tureckém stylu, na kterou jsem byla připravená opět tak nějak teoreticky. Takže vůbec. A to jsem stále ještě na letišti, ne na Kumbh Mele spolu s miliony lidí. Co tam budu dělat? Z mých představ mě pomalu probírá skutečná indická realita.
Indické cestování
Když nás před letištní halou čeká taxi s rozbitými bočními okénky, nevěřím tomu. Uvědomuji si, že tohle už není hra. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, o kterém jsem zatím jen četla v pohodlí domova a který se rozhodl ukázat svou pravou, autentickou tvář, bez příkras. Na mě bude, jak se s ní vypořádám. Nakolik se nechám odradit prvním dojmem.
Ok. Přijímám pravidla, říkám si a nastupuji do vozu. Řidič neumí ani slovo anglicky a my zas nerozumíme jemu. On je v pohodě. Usmívá se. Já zatím taky. Vyrážíme. Snažím se usmívat i po několika minutách cesty, ale jde to stále hůř. Rty mi doslova ztuhnou kdykoliv se vyhneme nějaké srážce. Auta míjíme jen o milimetry. Cestu do Ujjainu beru jako jakési zasvěcení do místního stylu života. Hlavně dopravy která mi svým chaosem vytahuje oči z důlků. Nevím co dříve, jestli se bát, nedívat se nebo naopak fascinovaně sledovat dění kolem.
Špína a rozbořené příbytky. To je něco s čím jsem počítala. Každý, kdo navštívil Indii má své zkušenosti. Ale vidět to takhle naživo, je jiné. Prý jsou jen 2 druhy lidí, ti co ji milují a ti co ne. Ti, které se nechají odradit vnějším vzhledem a už se nechtějí nikdy vrátit zpět. Pak jsou ti, kteří podlehli kouzlu této charismatické země a jsou k ní znovu a znovu přitahováni i navzdory všudypřítomné špíně a chudobě. Není nic mezi. Buď a nebo. Jsem zvědavá k jaké skupině budu nakonec patřit já. Zatím to dávám, i když Indie zvolila na přivítanou svou drsnější a syrovější tvář a nijak mě nešetří. Během mžiku smývá mé iluze, očekávání a ukazuje možnosti i nemožnosti mysli.
Sárí místních žen jsou překrásná, barevná. Už na letišti se některé Indky pyšnily zdobivými kreacemi. Ale mnoho z nich bylo oblečené moderně, i v kalhotách. Tady už jsme v konzervativní části Indie a všechny nosí sári, i když jedou na motorce. Je to zvláštní pohled. Sedí s oběma nohama na jedné straně a objímají své muže. Některé na klíně malé děti. Hned mne napadá, že je to nebezpečné, ale kdoví, co si říkají ony. Prohlížejí si mě stejně tak, jako já je. Každá jsme jiná, přesto máme stejný cíl. Míříme do dějiště největší události světa a ta na nás už čeká.
Doufám, že tam už brzy budeme. Cesta se zdá nekonečná. V Evropě bychom tam už dávno byli. Je mi zima. Auto bez okýnek coby přírodní klimatizace už dávno ztratilo své kouzlo. Vítr ve vlasech byl zpočátku za jízdy příjemný. Setmělo se a teplota okamžitě klesla. Honza mi naštěstí půjčil svou bundu. Tak jak já se sžívám s okolím, on točí na mobil první záběry včetně toho, jak jsem z toho všeho vykulená. Je to zvláštní pocit.