6. Změna plánu aneb z mysli do srdce

Scénář umožňuje tvůrcům určitou jistotu, rámec, ve kterém se mohou volně pohybovat. Znají začátek, zápletku i závěr. Zkrátka ví, odkud jdou a kam.  Jenže když si začnete zahrávat s myšlenkou vytvořit inspirativní dokument v Indii, stává se samotná film vaší osobní transformací. Nemáte jistotu v ničem a natáčení se stává jednou velkou IMPROVIZACÍ. Cestou vedoucí k vaší proměně. 

Boj mysli se srdcem

Vzala jsem si čas na rozmyšlenou. Musím porozumět tomu, co se to děje a správně se rozhodnout. Abych přišla na chvíli na jiné myšlenky, opouštíme ochrankou hlídané stanoviště a vyrážíme do víru Kumbh Mely. Seznamování je zpočátku rozpačité a ovlivněné tím, co řeším. Je horko a mám obrovskou žízeň. Zastavujeme u jednoho stánků s nápoji.  Hubený obchodník okamžitě vytahuje láhev s vodou. Pěkně chlazenou. Jenže kdybych neviděla tu špinavou ledničku a víčko nebylo zamazané od hlíny. Z toho pít nebudu. Nejsem očkovaná a přeci jen jsem se zalekla. Jenže mám opravdu žízeň, venku je víc než 40 stupňů a nás čeká ještě dlouhé putování na přímém slunci. Nemám na výběr. Musím se napít.  "Tak to udělej, jako oni," říká Honza a poukazuje na to, že místní pijí zásadně z výšky. Lijí si tekutinu přímo do úst, aniž by se hrdlo lahve dotýkalo rtů. Ok. Mám řešení. 

Být tady je jedno velké dobrodružství a každou chvíli něco zaujme mou pozornost. Pokaždé se ale vrátí k hlavnímu tématu dne.  K mému rozhodnutí  - jít či nejít na kurz. Když na něj nastoupím, vše se odehraje tak, jak jsem si předsevzala. Ale co když to má být jinak? Co kdyžmám mít odvahu poslechnou svůj vnitřní pocit i když netuším kam mne vede. Co se děje je mimo mou kontrolou a to je dost nepříjemné.  

Říkám si, co řeknou sponzoři až se dozví, že jsem na kurz nešla. Půjde o jiný film. Netuším co v něm nakonec bude.  Pravděpodobně přijdu i o jeden z důležitých rozhovorů do filmu podmíněný právě účastní na kurzu. Mé rácio vytahuje všechny trumfy a křičí PODEPIŠ. Je to pohodlné a nejjednodušší řešení. Neriskuj. Dnes se musím rozhodnout, ale ne tady. Je tu moc velký hluk. Jedeme do Ujjainu.

Když se soustředíte na potíže, potíže budou větší. Překážky jsou v životě důležité, protože vám umožňují růst. Lidé se snaží vyhnout problémům, ale oni se jim budou opakovat. Ve skutečnosti jimi musíme projít. Když jimi projdete, stanete se mnohem silnější. Bůh hraje tu hru aby vás posílil. Ne aby vás oslabil. On ví, co můžete zvládnout.

Paramahamsa Vishwananda

Znovu říkám Ano životu

Procházím se uličkami Ujjainu. Je to změna chodit opět mezi domy a ašramy, místo stanů rozprostírajících se na obrovské ploše za městem, na březích řeky Shipry, která hraje v této oslavě největší roli.  Nadechuji tu specifickou vůni, kterou mě Indie fascinuje. Směs koření a tyčinek a čehosi zvláštního. Navštěvuji chrámy a užívám příjemné energie. Tuhle tvář této země si vážně užívám. Jsem tak vděčná, že všechnu tu energii vnímám. Dřív jsem to tak neměla. Když mi někdo řekl, naciť se, vůbec jsem netušila, co tím myslí, ani jak to udělat. Byla jsem hodně "v hlavě." Od té doby, co se věnuji Atma kriya joze a nejím maso, se vnímání mého těla zcela změnilo. Když vstoupím na místo, kde je je příjemná energie nebo naopak, cítím to v celém svém těle. 

Tady je energeticky silných míst s překrásnou energií mnoho, že se mé tělo doslova koupe v energetické lázni. V každém chrámu je to trochu jiné. Záleží na tom, komu je daný chrám zasvěcen i kdo se o něj stará. Je zajímavé pozorovat drobné rozdíly. 

Než někam vstoupím, sundavám si boty a dávám je na hromadu mezi ostatní. Důvěřuji, že je tam později zase najdu. Celá nedočkavá běžím bosky po rozpálené zemi, abych byla co nejdříve uvnitř. Vybírám si místo v blízkosti oltáře, sedám si na všelijakými ornamenty pomalovanou zem a zavírám oči, abych se ponořila do všudypřítomného ticha. Do sebe sama. Mizí tíha v mé hlavě. Opět se mohu hluboce nadechnout. Jen z dálky mne ještě občas vyruší typicky ruch Indie. Po nějaké době se dostávám do prostoru, kde jsem jen pozorovatelem svých myšlenek. Přehrávám si, co se od mého příjezdu odehrálo. Celou situaci nyní vnímám z většího nadhledu. Bez emočního zatížení. Právě to mi doposud bránilo v rozhodnutí. Proč jsem tu? Ptám se sama sebe. Co když na kurz nepůjdu? V tom má myšlenka sklouzává ke Swámimu Vishwanandovi a téměř okamžitě cítím hřejivý pocit, který tak dobře znám. Právě ten, mne přivedlo až sem. Má intuice. Umím ji naslouchat stále víc, ale jsou ještě chvíle, kdy takzvaně "o něco jde", ve kterých přebírá kontrolu rácio.  Chci to risknout a důvěřovat i v takovéhle zásadní situaci. Kurz bude určitě skvělý, ale vím, že já na něm být nemám. Chci poznat, jaký je skutečný důvod mé cesty. Pro co jsem si přijela? Jsem připravena otevřít se neznámému a místo sebe nechat psát scénář filmu život sám.  

 Nemám již pochyb, že můj záměr vytvořit film, který bude probouzet touhu následovat srdce, vytváří od začátku situace které jsou jakousi "učební" látkou pro mou osobní cestu, aby mé sdělení bylo opravdu autentické. 

Prostě platí tvrzení, CHCEŠ-LI ZMĚNIT SVĚT, ZMĚŇ SEBE. 

Správné rozhodnutí

Už po pár dnech jsem se jen utvrdila o správnosti svého rozhodnutí. Nyní zažívám Kumbh Melu v její plnosti, ve všech barvách, rozmarech i velkoleposti a pocit který uvnitř mám, je nepopsatelný. Každý den se toho tolik odehraje. Ráno to vypadá na obyčejný den a večer se nestačím divit, co vše jsem zažila. Je to velmi intenzivní. A už začínám vnímat, jak se ze začátku vykulené Evropanky, turistky, postupně začínám cítit jako jedna z místních. Jako bych tu začala nacházet část sebe sama. Tu, která si užívá všeho, co ji dříve děsilo - neznáma, pocitu nevím...bytí teď a tady. 

Uvědomuji si, jaké obzory se mi otevírají a k jakému rozvoji vedou,  když naslouchám svým pocitům. Právě to jsem se přijela naučit. Intuici tady totiž vnímám mnohem silněji. Když jí naslouchám vše plyne, když ne, brzy přijde odezva. Život mi tu vytváří kurz přímo "na míru."  Učím se každý den. Dočista v běžných situacích.

Selfie, pleas!

Není dne, kdybychom nebyli obklopeni hloučky Indů všech věkových kategorií. Snad každý tu má mobil a poptávka po selfíčkách s námi je obrovská. Budíme pozornost, kam přijdeme. "Selfie, pleas," pokřikují na nás ze všech stran. 

Když zastavíme, abychom vyhověli jednomu, vyrojí se kolem nás skupinka dalších zájemců. Pořád se to opakuje. Někdy to vypadá, že strávíme celou Kumbh Melu focením. Někteří mají zvláštní taktiku, jak ukořistit fotku s Evropankou. Drze přiskočí s mobilem, zmáčknou spoušť a rychle utíkají pryč. Je jim jedno jak fotka vypadá, hlavně že mají úlovek. Občas přijde žena s dítětem. Když se to stalo poprvé, nevěděla jsem, co chce. Najednou mi začala podávat své miminko. Byla jsem z toho zaskočená. Ale zvykla jsem si. Nevím, jestli věří že když se dítěte dotkne někdo z Evropy, tak mu to přinese štěstí, nebo to má jiný důvod. Každopádně příležitostí pochovat si indické děti tu mám víc než dost.

V náruči Kumbh Mely

Příjemná jsou pozvání do místních rodin, kde jsou k nám velmi pozorní a pohostinní. Z jedné takové návštěvy si odnáším své první tetování hennou -tzv. Mehdi. Namalovala mi ho jedna žena. Teprve se to prý učí. Nevadí mi, že to není dokonalá kresba, naopak. Pro mě je dokonalá ve své nedokonalosti. A cením si i záměru, s jakým ho udělala. Jednu ruku mi zdobí arabské motivy a na druhé mám napsané své duchovní jméno, které mi dal Paramahamsa Sri Swami Vishwananda. Harinakshi. Je to poměrně zásadní moment. Od téhle chvíle procházím uličkami Kumbh Mely, kolemjdoucí čtou nápis na mé ruce, volají Harinakshi a díky tomu si tu připadám opravdu už jako doma.