2. Chci točit film s poselstvím (2)

Praha, 2016

Chceš se o sobě něco dozvědět? Vylez z komfortní zóny a udělej něco jinak, říkám si. Ale co? Už samotné shánění financí na filmové dobrodružství je cestou sebepoznání. 

Jak to začalo aneb proč film s poselstvím Mistrů?

Vždy jsem vnímala cosi, co nás převyšuje. To, co nevnímáme jen fyzickýma očima. Četla jsem všelijaké knihy a toužila tomu všemu, světu kolem sebe porozumět. Najít odpovědi na své otázky, proč jsem tady a co je smyslem mého života?  Nořila jsem se do filozofických témat, četla literaturu o síle mysli, kvantové fyzice i psychologii. S každou přečtenou knihou či navštíveným kurzem jsem měla pocit, že jsem to našla. Než přišlo vystřízlivění. Cítila jsem, že mé ego si lebedí v množství přečtených knih a iluzi toho, že VÍM. Jenže to bylo jen intelektuální pochopení a má duše toužila po skutečném, vnitřním vědění. Po prožitcích. 

 Chtěla jsem ta líbivá slůvka, všechny ty převzaté poučky z mnoha knih, která byla jen prázdnou teorii, umět ŽÍT v každodenním životě. Jak se říká, učitel se objeví, když je žák připraven. Věřím, že právě tato má touha po hlubším poznání intenzivně vyvěrající z mého nitra, uvedla do chodu okolnosti následujících měsíců, které mi přivedly v roce 2014 do života mého duchovního učitele Paramahamsu Vishwanandu, realizovaného mistra jehož misí je otevírat lidská srdce. Do té doby jsem netušila nic o světě starověké moudrosti, o světě velkých jogínů a opravdových Mistrů a začala ho poznávat. 

Síla osobních prožitků

Už v okamžik našeho setkání se Swámím během daršanu (osobního požehnání), ke kterému jsem se dostala "náhodně" s mou kamarádkou, jsem zažívala to, co se slovy nedá popsat. Bez tohoto prožitku by to bylo byla zase jen určitá teorie, ale díky této osobní zkušenosti, mi bylo jasné, že jsem se ocitla ve světě přesahujícího hranice logiky. Ocitla jsem se ve světě skutečných jogínů a poznání, o kterém jsem neměla tušení, že opravdu existuje a pokud, tak jsem věřila, že patří jen do Indie a rozhodně to není něco, co může zažívat obyčejná městská Evropanka. :) Mé srdce mi jasně říkalo, že jsem našla to, co jsem hledala, aniž bych tušila, že to hledám. Mimořádnou bytost se schopnostmi dát mi odpovědi na všechny mé otázky a to přesně způsobem, jaký jsem potřebovala - formou vlastních PROŽITKŮ.  Svého učitele. 

 Má spirituální cesta získala zcela nový rozměr. Jak říká Swámi, duchovno začíná tam, kde končí náboženství. A to se mi hodně líbí. Začala má cesta s Mistrem. Cesta sama k sobě. Cesta z mysli, do srdce.

Kamarádka mi poradila, ať si přečtu Životopis jogína, že víc porozumím. Koupila jsem si ho a zase odložila. Čekal několik měsíců, než jsem byla schopna ho z knihovny opět vytáhnout. Teprve když jsem se stala kriya jogínkou a začala jednu z nejsilnějších jógových technik, o které se mimo jiného píše i v této úžasné knize, fascinující vyprávění skutečným velkým jogínem moderní doby Paramahamsou Joganandou, mne zcela uchvátilo. Četla jsem o jeho cestě z Indie do Ameriky, o vztahu mezi Žákem a Mistrem, o magické Kumbh Mele přitahující miliony bytostí různých úrovní vědomí a poznání. Tento příběh odehrávající se mnoho tisíc kilometrů daleko i v jiné době, promlouval k celé mé bytosti. V té době jsem neměla sebemenší tušení, že některé kapitoly doslova ožijí v mém životě a že zhruba za rok zažiji Kumbh Melu na vlastní kůži, se vším, co k ní patří. A navíc, že tu budu točit film. :)




Rozhovory "jinak"

Jako novinářka jsem vždy měla velkou chuť dělat rozhovory se zajímavými lidmi. Jen jsem ve zpravodajství neměla tolik příležitostí. Chtěla jsem se ptát těch, co měli zajímavý příběh a skutečně co říct. 

 Proto jsem vytvořila svůj vlastní projekt InspireView a v červenci 2015 dostala jedinečnou možnost udělat do něj rozhovor s jedním ze Swámiů Paramahamsy Sri Swamiho Vishwanandy, Swámím Vishwachakradharanandou. Nešlo říct ne. Byla to příležitost zpřístupnit informace o světě, který nás vede do vlastní síly, rozvíjí potenciál a bohužel je stále ještě, zvlášť v Evropě, opředen mnoha nejasnostmi. Byl to úžasný zážitek, který jen probudil ještě větší touhu udělat rozhovor přímo s Paramahamsou Vishwanandou osobně, což jsem si přála od samého začátku.. 


Od rozhovoru k filmu

Krátce po teroristickém útoku ve Francii v roce 2015 se negativní vlna strachu valila i sociálními sítěmi. Kdokoliv napsal nějaký pozitivní status, byl onálepkován jako "sluníčkář."  

Můj čas přišel. Odjela jsem do Německa na daršan (osobní požehnání), kde jsem požádala Swámího Vishwanandu o interview. Chtěla jsem udělat rozhovor o lásce, soucitu a lidství. Kdy jindy než teď.  Daršan se konal v den mých narozenin a když Swámi souhlasil, dostala jsem ten nejhezčí dárek.  

Jedna cesta končí, další začíná

Takový rozhovor jsem ještě nedělala, cítila jsem velkou zodpovědnost a chtěla se co nejlépe připravit. Potřeboval jsem si ještě zařídit nějaké záležitosti. Po návratu do Čech jsem se konaly kamerové zkoušky do České televize na post moderátorky Událostí v Regionech na které jsem byla pozvána. Už měsíc jsem o této nabídce věděla a přemýšlela o ní. Dřív bych to neřešila a byla štěstím bez sebe. Číst zprávy je na jedné z hlavních televizních stanic, byl vždy můj velký sen. Jenže se objevil ve chvíli, kdy už jsem cítila, že není v souladu s mými hodnotami. Že už chci dělat věci, v nichž se mohu projevit, tvořit skrze sebe a cítit hlubší smysl. Zpravodajství to už nebylo. Pravda, lákalo to sice ještě mé ego, ale vnitřně jsem věděla, že to již není má cesta. A tak jsem vzala telefon a zavolala, že na "kamerovky" nedorazím.  Nevím, možná to měl být jen test, nakolik jsem pevná v tomto svém přesvědčení. Pravdou je, že tím, že jsem zavřela určitou kapitolu svého života, umožnila jsem, aby se začala otevírat nová. 

V lednu 2016 přišel nápad na film. 

Nové začátky

O měsíc později Swámi Vishwananda mému nápadu natočit film požehnal a řekl, že se objeví někdo, kdo mi pomůže. Krátce na to jsem potkala jednoho ze sponzorů, který se rozhodl do projektu vstoupit. Zajímal se o iniciace do různých schopností podle védské tradice, které měly být součástí kurzu, který jsme oba chtěli na Kumbh Mele absolvovat u Paramahamy Nithyanandy, jednoho z dalšího z mistrů, se kterým jsem chtěla natočit rozhovor. Oba jsme si přáli zažít, co s námi tento "spirituální workshop" udělá. 

Věci se začaly skládat. Základní finance se mi podařilo zajistit a našla jsem i kameramana. Vlastně fotografa. Indii už znal ze svých předchozích cest a na Kumbh Mele chtěl hlavně fotit, aby mohl po návratu uspořádat svou vlastní výstavu. Vypadalo to, že pojedeme ve čtyřech. On, já, jeden ze sponzorů a ještě můj známý, který chtěl být součástí výpravy. 

Vše je jinak

Čas odjezdu se blížil. Vše dostávalo reálnější obrysy, přesto se nad mnoha věcmi stále vznášel velký otazník. Některé věci nešlo předem domluvit. Musela jsem přijmout, že v Indii to tak prostě chodí.  Byla jsem ráda, že jsem zařídila alespoň ubytování, které bylo součástí kurzu. Necelý měsíc před odletem přišel mail, ve kterém mě vyzývali k závaznému potvrzení mé účasti na a taky ho chtěli hned zaplatit. Právě na kurzu, zážitcích z něj a na rozhovorech měl film stát. 

Hned jsem začala obvolávat tým, abych se ujistila, že vše platí. Jenže místo souhlasu znělo najednou na druhé straně sluchátka váhání. U všech. Nechápala jsem co se děje. Najednou každý potřeboval čas na rozmyšlenou. Jenže ten jsem neměla. Bylo úterý a do pondělí musel padnout verdikt. Celá má mise byla najednou v ohrožení.

Přišlo mi to jako špatný vtip. Tolik snahy a úsilí zbytečně? Byla jsem zase na začátku. I když jsem byla nervózní a nevěděla co dělat, na určité úrovni jsem vnímala klid. Cítila jsem, že to vše má nějaký důvod. Jen ho zatím nevidím. Myslela jsem na Swamího, jak mi řekl, že se má objevit někdo, kdo mi pomůže. Měla jsem dojem, že se tak už stalo, ale co když ne...?

Film si vybírá svůj tým

Stále víc jsem měla dojem, že si dokument od začátku vybírá toho, kdo se na něm bude podílet, ať už finančně či jinak. A teď z nějakého důvodu odpadli ti, co se mnou jet neměli. Kdo tedy pojede?

Ještě v den, kdy jsem všechny obvolala, napsala jsem své kamarádce Radce. Zelené světýlko hlásilo, že je online na FB a já neodolala jí napsat v jaké jsem situaci. Že potřebuji co nejrychleji sehnat někoho, kdo se mnou za měsíc odjede. Když mi odepsala, že zná jednoho kameramana a že se ho zkusí zeptat, jestli by měl zájem, naděje se rozhořela. Už druhý den odpoledne jsme seděli s Honzou Kadeřábkem v kavárně v Lucerně a já mu nadšeně vyprávěla o svém filmovém záměru. 

Jsme dva aneb nejmenší filmový štáb :) 

Dozvěděla jsem se, že není jen kameraman, ale hlavně dokumentarista. Právě mu zrušili natáčení seriálu. On z toho radost neměl, za to já ano. Taková náhoda. Když zmínil, že pokud se mnou do Indie pojede, chce se na filmu podílet autorsky, nejen jako kameraman. Měla jsem sice jasnou vizi, co chci svou prvotinou sdělit, ale žádné zkušenosti s natáčením dokumentu jsem neměla, takže získat přímo režiséra, byl v té situaci doslova zázrak. Pochopitelně jsem souhlasila. Po čtyřhodinové schůzce jsem odcházela s dojmem, že si film právě vybral svůj tým, který mu pomůže dát vizuální formu.