Je 9.května, 3:30. Čas, kdy normálně spím. Ne ale dnes. Brzy se odehraje něco, na co budu vzpomínat celý život. Hvězdné konstelace určily, že dnešní den patří rituálu posvátné koupele. Tomu, na co všichni čekají. Už teď je ve vzduchu cítit cosi mimořádného...

Den D nastal

Do poslední chvíle, jsem netušila jestli tenhle mystický okamžik, vůbec budeme moci natáčet. Vlastně, jestli ho vůbec uvidíme. Abychom se dostali na místo pro novináře, potřebujeme prý akreditaci a tu nemáme. Netušila jsem, že je potřeba. A už vůbec ne, jak ji tady tak narychlo zařídit. Naštěstí nám nabídli pomoc se sehnáním povolení naši přátelé. Nějakou chvíli jsem tak byla v nejistotě. Nakonec se nabídli, že nás doprovodí. Věděli, proč.

S Balúem si rozumíme nejvíc. Je z Radžastánu, kde má manželku a dceru. Tady na Kumbh Mele si přivydělává stavěním stanů. Pro následující hodiny se z něho stává i náš průvodce. Na pomoc mu přichází muž s kšiltovkou, jehož úkolem je dostat nás mezi novináře. Zvládli jsme už jiné kousky, doufám, že i tohle. Pár minut ještě čekáme na nejmladšího člena našeho týmu a společně pak vyrážíme.

Je nejvyšší čas. Nemám ponětí, jak dlouho nám to pěšky zabere. Dnes totiž obrovskému množství lidí nejezdí žádná doprava. Veškerý pohyb je tak jen po svých. 

Záhy začínám chápat, že to co jsem tu zatím zažila, byla jen ochutnávka toho, co má teprve přijít. Cesta po které každý den chodíme připomínala v uplynulých dnech lidskou dálnici. Teď se ale proměnila v cosi, co se sotva popisuje. V obří mraveniště které nás doslova vcuclo. Splynuli jsme s proudem hýbajících se těl a nechali se unášet touhle lidskou řekou, k té posvátné - Shipře, které dnes patří veškerá pozornost.

Jdeme za sebou. Muž s kšiltovkou se rázně ujal vedení. Razí cestu. Za ním pochoduje Balú, pak Honza, já a za mnou nejmladší člen výpravy. Má na mě dávat pozor. Balů se také občas otočí a kontroluje, jestli jsem se neztratila. Jsem tak nadšená, že mi nedochází případné riziko. Tohle jsem chtěla zažít. Jsem tu a nepochybuji, že natočíme něco úžasného. 

Čím blíže řeky jsme, tím se situace zintenzivňuje. Obrovské davy se vynořují ze všech stran. Všichni se snaží co nejrychleji dostat k Shipře. Honza se občas zastaví, aby natočil nějaké záběry. Najednou zmizí v davu. Toho, že stojím, během chvíle využívá zájemce o fotku, jenže tady na to nemám náladu. Dávám mu najevo, že teď vážně ne, ale někteří Indové nepřestávají naléhat. Je to dost nepříjemné. Když to trvá dlouho, Balů cosi vykřikne. Když to nepomáhá, zvýší hlas a opakuje to samé. Nevím, co říká, ale zabírá to. Nevím, co bych tu dělala sama. 

Press zóna

Jsme tady. V úseku vyhraněném novinářům. Nemám pojem o čase, ani o tom, co se teď bude dít.  Všímám si květin i hořících svíček na kamenném břehu. Obětin. Vzduch je provoněný tyčinkami a čímsi zvláštním. Nedovedu si to vysvětlit, ale mám dojem, jako bych to už někdy zažila, jak moc je mi energie tady povědomá. Pocit je nepopsatelný. Připadám si tu doslova jako kapka v oceánu věčnosti a přála bych si, aby tahle chvíle i věčnost trvala.

Koupel začíná

Na hladině řeky se stále ještě odráží stále noční obloha. Je temná. Desítky plavčíků ve žlutých vestách jsou v pohotovosti. Jde jen o nepatrný počet v porovnání s množstvím lidí toužících po koupeli. Pro některé z nich čas ponoru už začal. Postupně vstupují do řeky. Ženy v sárích, muži i děti. Někdo do ní horlivě skáče a radostně se potápí. Jiní drží v ruce hliněné i kovové džbánky, opatrně nabírají vodu a polévají se.  

Hinduisté věří, že se koupelí v posvátných řekách, zvlášť za událostí jako je tato, očišťují od negativity. Mají tak možnost nechat projevit v sobě to lepší. Ne nízké, ale právě Božské kvality. A také vymanit se z kolečka neustálých inkarnací. Stojím kousek od těch co si svou koupel užívají. Zhluboka dýchám. Jsem plně pohlcena přítomným okamžikem. Je znát vnitřní záměr každého. S  čím do rituálu vstupuje. Někteří si užívají "koupačku," pro jiné jde o hluboký očišťující akt. Stojí po pás ve vodě a se sepjatýma rukama, úctou a respektem odříkávají mantry.  Je až dojemné pozorovat jak provádí svůj rituál s láskou a vnitřním odevzdáním.

Nové možnosti

Už teď je to neuvěřitelná podívaná. To hlavní má přitom teprve přijít.  Alespoň doufám. Těším se, až se objeví vrcholní duchovní představitelé Indie. Očekává se jejich příjezd na velkých trůnech s velkolepým průvodem. Má jít o přehlídku velkoleposti. 

Z mého zamyšlení mě probírá nějaký policista s knírkem. Máme problém, říkám si. Naštěstí chce i on společnou fotku. Ráda se s ním vyfotím. Říká, že to nejzásadnější se bude odehrávat na druhém břehu řeky. To mě mrzí. Odsud z "press zóny" tam totiž není moc vidět. Vím, že bych měla být ráda, že tu vůbec jsem, jen se s tím nějak nemůžu smířit. Jsme tak blízko a přitom daleko...

V tom si všímám, jak na nás mává jiný policista. Stojí kousek od uzavřeného pontonového mostu a ukazuje, ať jdeme k němu. Nevím, čím jsme si to zasloužili, Honza říká že úsměvem. Nevím, ale hlavní je, že můžeme přejít na druhý břeh. Je to dovoleno jen nám a dalším dvěma štábům.  Ostatní, včetně místní indické televize, musí zůstat v novinářské zóně. Nemůže s námi ani náš nejmladší člen průvodu. Jeho místo se rozhodl nahradit policista Lokesh, jak jsem se dozvěděla, že se muž s knírkem jmenuje. 

Co se tu odehrává nemá chybu. Původně bez akreditace. A teď kráčím po mostě kamsi, kde se má odehrávat něco velkolepého. Nevím ještě co. Kráčím po mostě s důvěrou i vědomím, že vše je vážně možné. Alespoň tady. Neustále se otevírají možnosti, o kterých se mi ani nesnilo. Co bude dál?