8. Kumbh Mela- osudová záležitost

Kumbh Mela se mě rozhodla vyškolit. Ukázat Evropance, která chtěla, aby se vše dělo podle jejích očekávání, přijmout její pravidla. Teď jsem za tuhle lekci pokory nesmírně vděčná. Vlastně mám dojem, že si zatím úplně neuvědomuji přesah toho všeho, co prožívám. Toho, čeho se mi každým dnem dostává. 

 ale to, co jsem zažívala když jsem potkala Swámího ( Paramahamsu Vishwanandu), bylo jiné.  Mé srdce rozpoznalo, že jsem potkala mimořádnou bytost, svého duchovního učitele. Hlava nechápala, kde se ten pocit, který bych chtěla cítit už napořád, bere. Byl to tak silný prožitek který mi dal nový úhel pohledu na svět. Uvědomění, že to je možné. Že svět o kterém jsem doposud jen četla, je existuje, není jen pro vyvolené jogíny, pro Indy, světce. Že ho můžu prožívat i já, uprostřed Evropy.  Otevřelo to ve mě spoustu nových otázek, ale ještě větší touhu po nalezení odpovědí, po sebepoznání.  Už to nebyly vyčtené poučky, nic neříkající teorie. Byla jsem vedena do místa, kterého jsem se doposud dotýkala jen opatrně - do mého nitra.  Začala má cesta s mistrem. Cesta na které přichází odpovědi skrze prožitky. Cesta z mysli do srdce.  

sestoupit z vědění ve své hlavě do vědění ve svém srdci - úplně jiná kvalita

Vnímala jsem, jak se mi díky Swámiho technikám Atma kriya joze a Om chantingu mění vědomí, to jak vnímat sebe samu i druhé. Byla to rychlá proměna, které jsem se zpočátku zalekla. Respektive má mysl, která se zalekla neznámého. Toho jak se začaly měnit mé hodnoty, mnoho věcí mi najednou přišlo prázdných. Toužila jsem po opravdovosti ve vztazích i sama k sobě. Cítila jsem že jsem se vydala do světa, který už není je esoterickou hračkou, se kterou jsem si mnoho let pohrávala. Ale že jsem na cestě ke skutečnému poznání sebe sama. Na cestě, která je někdy náročná pro ego, ale jediná po které chci jít. Cesta srdce.  

Začala jsem se učit rozlišovat. Naciťovat se na to, co se mnou souzní. Co vnímám jako líbivá slovíčka která jsou jen vyčtená, a co jako moudrost, za kterou stojí prožitek. To jestli někdo to co říká, i žije. 

Tato touha po moudrosti mě přivedla právě na myšlenku, že chci natočit rozhovor se Swamím, který se rozšířil na nápad na film, ve kterém by bylo více takových bytostí, kde každá mluví jinými slovy, ale říkají to stejné.. tak aby si každý, kdo film uvidí, mohl navnímat a vybrat, co s ním rezonuje. Pro jeho osobní inspiraci. 

Že je možné zastávat určité hodnoty a přitom fungovat v normálním světě. Že jedno nevylučuje druhé. a že duchovnost není nic jiného než vnímání sebe sama jako součást většího celku. 

..

Uvědomuji si teď, že když jsem se nořila do Joganandovy výpovědi a četla řádky z jeho života o duchovních technikách a jogínské praxi, kyie, díky nimž někteří jogíni dělají zázraky, něco uvnitř mě toužilo být součástí tohoto příběhu. Setkat se s těmi, o kterých v knize hovoří. Stala jsem se kryia jogínkou, městskou jogínkou a ...

Věděla jsem, že každý učitel dovede svého žáka jen na tu úroveň, ve které se nachází sám a já už měla dost různých sebevzdělávacích kurzů, u kterých jsem vnímala, mi dávají jen zlomek toho, po čem toužím. Už jsem nechtěla krmit svou mysl, své ego různými poučkami a počtem navštívených kurzů. Chtěla jsem zažít skutečnou změnu. Mít prožitek toho, o čem se v moudrých knihách píše. Toužila jsem se dotknout opravdové moudrosti. Nevědět, ale zažít. Toužila jsem jít z mysli do srdce, i když jsem přesně nevěděla jak. v místě, kdpotkávají velcí světci. Mohou kolem vás projít, dát vám požehnání a nevšimnete si toho.

Myslím, že samotné vnitřní rozhodnutí tehdy způsobilo, že se věci v mém životě začali skládat tak, že jsem v roce 2014 potkala Paramahamsu Vishwanandu. Duchovního mistra pocházející z ostrova Mauricius, který cestuje po celém světě, ale svůj domov má ve Springenu, nedaleko německého Frankfurtu. Jeho posláním je otevírat lidská srdce. Setkání s ním, s jeho energií, s Atma kriya jógou a Om chantingem, mi umožnily prožívat to, co mi žádné kurzy osobního rozvoje, knihy ani semináře za dlouhé roky práce na sobě. 

Stále častěji tu myslím na slova kamarádky, která žije v Indii dlouho, hodně v Himalájích, a před odletem mi radila: " 

Kumbh Mela je skutečně místem, kde se potkávají všechny možné extrémy. Lidé různého vzhledu, účelu proč tu jsou, co chtějí. Přesto se tu vše děje v poklidu a vzájemném respektu. Na to že je tu tak obrovské množství lidí a pořádek hlídají policisté jen s píšťalkami, připadám si tu v bezpečí. Nejsme svědky žádných konfliktů. Vše plyne tak nějak hekticky a přitom s poklidem. 

Dívám se do očí lidem, které míjíme, do očí mužů v oranžovém. Pozoruji sadhui, různé světce, kterých je všude plno. Učím se rozlišovat. Dobře vím, že ne oděv dělá světce, ale to, co z něho vyzařuje. 

Nelpět, neposuzovat, být... To je oříšek, zvlášť tady, ale o to víc si cením každé chvíle kdy se to daří. Stejně tak umět rozlišovat. 

Máme za sebou první rozhovor. Během našeho putování nás mi před cestou žije indickým životem 24hodin denně. Jsem v neustálém obležení lidí. Není tu klid ani v noci. Tohle asi jen tak něco nepředčí a ruch Václaváku uprostřed sezóny už mi teď bude připadat jako nuda.